Letošní advedreamteam zájezd se opět uskutečnil na
Silvrettě a opět skýtal mnohé nástrahy a překvapení... A také životní
jistoty. Pokud vynecháme první dovolenou v Jugoslávii či prvního fiata,
tak šlo především o dobrou náladou najeté Slovenky Andrejku a Lucinku.
Neuvěřitelné. Ty holky jsou jak na klíček. Hračky se samodobíjejícíma
baterkama, co se nikdy nerozbijou. Jako by je Bůh každé ráno natáhl, a
ony jely tu svou. Ve stejném módu. Pořád dokola... Vynechám také
organizační záležitosti, zkrátka to nakonec dopadlo tak, že ve čtvrtek
ráno vyrazil Bohoušek s prvními 9 průkopníky (Šárka/Bára/Mára, vše
dvakrát, Martin/Lukáš/Pandan-1ks). Cesta, kdy jsem Máru během své
přípravy na úterní test naučila několik důležitých španělských slovíček a
frází ("vamos a la playa" - jdeme na pláž, "sujetador" - podprsenka,
"bragitas" - kalhotky, "pryč" - autmachn...), se obešla bez větších
excesů, pokut, závišů a až na jednu objížďku, kdy jsme mezi kolonou aut
několikrát přejeli z jednoho směru do druhého (nevědouce, ze které
strany je lepší dálnici objet), jsme dorazili do Partenenu. Tam bylo
teplo, slunce, bláto a míň sněhu než na Zličíně, odkud vyrážela pražská
sekce.
Těšíce se na to, že
opálíme svá bledá, zazimovaná líčka, nabíráme výškové metry lanovkou a
pak autíčkem bez zrcátek, co projede trolím tunelem, udělá pár smyčích
zatáček a vyhodí nás u jezera v průsmyku Bielerhöhe, kde už nandáme
tulení mazlítka a vyrazíme přes jezero, vstříc živlu: vítr tu totiž fičí
jak na severním pólu, mlha jak u rákosníčků a nevypadá to, že by na tom
ten nahoře chtěl něco měnit. Souboj s živlem nakonec po dvou hodinách
skončí (ta cesta k chatě vloni vedla nějakou kratší variantou, takže
když vlajka Wiesbadener hütte zase zmizí, batoh ztěžkne a nálada jde do
kopru: ale nakonec se se Šárkou na chatu probojujem a jsme tam vši.
Hupsnou na nás dvě východňárky a my záhy vyhopkáme do lágru, kde na nás
pod horou dek (proč je mám všechny noci u nohou? O těch horách by se mi
mohlo zdát...) čeká krásné proleželé místo mezi matracemi. V první kóji
je ještě jiná čechiše banda (která první večer s převahou 3 kousků
(9:12) nejspíš nabude dojmu, že hlučnost zábavy bude ovlivňovat ona:)...
To ale ještě netuší, že v naší grupě je několik alfaprůvodců, pár
betabab a jejich gamapřátel plus jedna neodbytná milovnice strun, větrem
ošlehaného altu, vajcáčů a slivovice. A taky že zítra ještě "pár"
kamarádů přijede.
Holky
nám přidělí dost velkou, okamnovanou jídelnu, která se další dni zaplní
jenom Čechy (tolik krajanů pohromadě člověk nepotká ani v tramvaji nebo
na Václaváku) a Andrejka to hned vysvětlí: "My jsme si vás tak pekně
rozdělili... Tady sedíte vy, tamhle Angličani a o místnost před nimi
Němci. Kytary se chopím záhy po večeři o třech chodech, a jelikož má být
dopoledne hezky, je naplánován výstup na Piz Buin,
takže to moc nerozjíždíme a jdeme poměrně brzy spát. V noci z vedlejší
kóje neustále někomu pípá budík, ráno tedy nerudně k další skupince
(později normálně severočesky sympatické) směřujeme ironické poznámky,
balíme a jako poslední vyrážíme do slunce, bezvětrna a kopců. Na ledovci
se navážem a postupně docházíme grupky, co šly před námi. Valíme to do
sedla k Piz Buin a moc se nezastavujem. A ještěžetak, bo sotva sundáme
lyže a vyrazíme s mačkama horehaj, začne se zatahovat a posněhávat.
V
jedné skalce najdu kruh, tak si říkám, proč se nezajistit (to už jsou
všici krom Máry a mě za takovým skalním výhupkem), a než to my dva
vyhopsáme, Lukáš už natáhne fix na dalším lezečtějším místě. A nad ním
už je to jen choďáček ke kříži, kde se však vzhledem ke zvedajícímu se
větru a intenzitě sněžení zdržíme jen pár minutek. Dolů po fixu a po
svých a je to tam jak na dálnici, hm, ale další dny má být hnusně (a
je), takže jsme to zvládli za pět dvanáct. V sedle velmi umělecky a
profesionálně natočím Márův sjezd zpod skalek (na dvouminutovém snímku
je jeho pidipostavička tak 3 sec.). Sjezdík ze sedla dolů je za mlhava a
v těžkém hlubočáku, nic moč. Hlubočák nečekaně přejde do krusty, a už
jsme na cestě a čeká nás výšlap k chatě, co včera - naštěstí bez větru.
Odpoledne
se se Šárkou válíme v dekách, v nichž se, kupodivu!, ocitl Mára, který
rozvíjí teorii o thajských masážích a jak by se daly aplikovat do
skiservisu. Poté mu vnukneme ideu domácí hospodyňky - studentky pro
všechno, ale že musí udělat výběrové řízení a ona musí ve smlouvě
souhlasit s tím, že ji může kdykoli vyměnit za jinou. Mára se rozzáří
jak sluníčko nad Černobylem a tvrdí, že jsme mu dodaly nový smysl
života. A postupně se začne trousit páteční várka: Janča přiběhne jako
první a za ní už ostatní pionýrské lastovičky. Vzhledem k tomu, že počo
nemá být nic moč, tak ten večírek trochu rozjedem. Už ani nevím proč,
ale Mára má povídavou a ze čtyř betabab se stávají statné alfavrby.
Sobota je zamlžená a nízkotlaková. Snažím se jít za skupinou do sedla Obere, a dále na Dreilenderspitze,
ale jde mi to jak psovi pastva. Nebo nekuřákovi bělomorky. Vzpomínám na
výstup na Elbrus, v hlavě mi do rytmu jede Alice se dala na pití, ale
nic nepomáhá - stojím každých 30 metrů a v sedle to definitivně vzdám.
Piz Buin, vajcáče, rádleriky a némoc prospaná noc se hlásej o slovo. Tak
aspoň sleduju chlapce bojující v traversu pod skalní hranou, za chvilku
ke mně sjede Barča a jedem dolů. Jet první v tom mlíku není sranda,
naštěstí nás za chvíli dofrčí Pandan a ten se prvopozice ujme, bo já
bych z toho za chvílu vrhla. Navečír dorazí Kozel s bandou, kterej se
diví, co je za den ("Vždyť jsem ti říkal, že přijedu v pátek...") a
překvapivě je zase večírek.
A
další den překvapivě zase kydá. Jednotlivé grupky se trousí do všech
stran, ale po půl hodině hodině se vrátí, že krom toho mlíka vážně není
nic vidět. Nezbývá tedy než se zabavit klasicky pípákama a mrtvolkama.
Odpolko je většina společensky unavena (rozuměj přežrána kilem zemlbáby s
jablečnou přesnídávkou, jak jen se to jídlo jmenuje?), ale nakonec se
jde aspoň do sedla Obere, což už je mnohem lepčí než včera. A sjezdík je
překvapivě v pěkném prašánku. Večírek se s večírkem slil, do noci
přelil, v dekách, tunách sušících se hadrů a pěkném smrádku se spát
nedá... A tak se k ránu přesunu na chodbu, na postel u záchodků, na
které je však za chvilu cítit smrad taky a navíc zaspím. Poplach, venku
vymetýno, jde se na Silvrettahorn. Jenže já su
připitomnělá a nebalicí, kolem mě noha na noze a každý něco hledá
(kluci, co maj pomlázky, tak nějaké hezké dívčí prdelky), tak se
rozhodnu, že půjdu s Kozlem a spol, na pohodu, zadem do sedla
Rauhkopfscharte.
Jdeme
výletně, ale po dvou dnech mlíka je fakt pěkně a je čím se kochat. V
sedle dost fouká, tak se vyprdnem na vrchol a máme dost času na to,
abychom si užili epesní sjezdík v ještě epesnějším prašánku. (Bohužel s
tím 15kg batohem je to spíš trápení a já vím, Kozle, že táhnu kraviny,
já vím, že to tahat nemám a taky pokaždé lidem říkám, proč to maj tak
těžký a že v tom batohu maj zbytečnosti, no...) No, ale po několika
držkopádech dojedem k jezeru, mávnem na sebe, Kozel a spol mají auto
jinde, já vyťápnu k restauračce, kde se už ostatní sluní (Silvrettahorn
prý nádherný), hodím do sebe vajcena a frčíme autíčkem a lanem zasejc
dolů... Kde už na nás čeká Bohoušek a v něm výborný mazanec.
Cestou
domů urazíme 80 km za 2,5 hodiny. Před tunelem je totiž zúžený pruh a
zácpa, a tak si v rámci zpestření jízdy pouštíme Mňágu, na kolemjdoucí
hrajeme epileptický záchvat (Mára: "Opatrně s tou palubní deskou, Šárko,
tam je airbag..."), vyhlédneme si sympatické Dojčáky a ti nám za chvíli
přes okýnko ukazují nápis: "Habe ich eine schans?" A tak jim Šárka
ukáže cedulku: "I´m married, but..." A chlapec ve vedlejším autě jen
zavrtí hlavou.
Navrhuju, abychom
jim napsali "Erste tankstelle, stop und meeting", ale to už tam Mára
hodí Hurvínka v cirkuse a my přehodíme pozornost na něj... (Nechápu, co
se s tím taťkou děje, Záviš jel letos opravdu jen 2 písně! Sím ano,
taťuldo, asi stárneme... A infantilníme)
A
stmívá se a my konečně zastavíme u tankstelle na doplnění kalorií na
tekutin a pak zase nahupsneme do Bohouška... A hurá do té zimy u nás. A
přemýšlet, kam pojedem za rok.
koheu, rebjáta
barucha
koheu, rebjáta
barucha