Andrejka, don´t go home aneb jak se kalila silvretta

o andrejce na wiesbadener hütte básnili snad všichni gajdi z loňského horoškolení a neviditelná přihlašovací listina zájezdu na silvrettu byla plná od podzima, ve finále se ho však zúčastnilo pouhých 8 ks. slovy OSM. tu se totiž u některých nejmenovaných vyloupla práce v dojčlandu, tu podezření na malárii, tu trestání průvodce průvodcem, tu práce, zase ta práce a další nepochopitelné důvody. potrefené husy ať si lížou peří (a strčej si ho třebas do... ucha nebo do péřovejch rukavic od paška!), protože tahle akce byla pěkně vypečená. a přestože zopakovat loňský zájezd snů na dachstein bylo v tomto počtu zdánlivě věcí unrealistiš, s čistým svědomím mohu říci, že se nám to povedlo.

ve složení mára, pandan, val, mamka miška, martin, brambušáci a iš vyrážíme ve čtvrtek brzoráno z prahy bohouškem nach esterajš. cesta je plynulehladká, bez hudebních závišovložek, klid a spánek naruší snad jen cajti, kteří nás chytnou hned za granicema, že nemáme modrou samo lè pičku na okýnečku boco, kterou bychom samosebou koupili a nalepili, kdybychom potkali nějakou tankštelle. mára statečně vysvětluje a bojuje, ale ve chvíli, kdy chceme poslat mamku, která jako jedna z mála z nás hovoří plynně dojčlandsky, aby taťku před očima zákona propleskla a udělala scénu na city, pan řidící už mává papírkem a pokutou 120 éček.

cesta na horní parkál, kde nasadíme lyže, je lanovková a tunelová. řidič nemá zrcátka a záhy pochopíme, proč. tunel je totiž široký akorát na auto. a docela to kalí. jako vláček v demenovské trolí jaskyni. jezero přebruslíme, poměrně dobrá rozehřívačka na výstup a kolem třetí jsme na chatě. vykukne na nás vysoká hubená holka s copánky, a ještě než stačíme dosednout, už se s námi vítá a ptá se, čo si dáme. za ní vyhopsne další. andrejka a lucka. slovenky. zíráme s otevřenou pusou. velkou. my, co je ještě neznáme. identická intonace holek ze základky, optimismus, který by se dal krájet jako rákosníček. už po několika minutách se dohadujeme, na čem frčej, protože tohlecto se fakt nijak nedá popsat. najednou chápu, proč se do ní celý team horogajdů zamiloval, a kdybych byla na holky, šla bych do toho platonicky taky. dáváme si rádlery, piváky, svačíme, ubytováváme se. čekáme na véču, bereme si kytáru a u stolu s cedulkou „naši češi“ začínáme třídenní hudební marafón. s mamkou nás popadne zpěvná, a tak se překřikujem a znechuceně se tvářícím frantíkům zpíváme do jídla. do povečeřních kompotů doléváme samohonku a už máme na krku rakušáka, kterej chce taky, páč se chytře, a jakoby bezelstně ptá, esli je kompot s tou bonakvou něčím speciélní. tak mu tam trošilinku frndnem a za nějakou chvíli od něj máme na stole 8 ořechovek. je náš, i když ne čech. mára nemluví a jeho pantomima je komická. nikdo mu nevěří, že to nehraje. ale sranda je. a sranda je, že to není sranda. a další panáky na kytáře od andrejky. a taky spát, jestli chceme zítra někam jít!

ráno je rozbolavělé, a naštěstí je hnusně, takže někteří z nás dávají úspěšně spací dvanácku (iš) a někteří dokonce aj 15tku (mára). odpolko proklikáváme lechtací špuntíky pípákům a mrskáme sondama (bohužel tento nápad má valná většina osazenstva chaty, takže „zachraňovaných“ kolem chaty se válí požehnaně a naši pípáci jsou volaki zmetění) a taháme mrtvolky z trhliny. proškolíme pár kolemjdoucích, mára si na mě vyzkouší první pomoc (při tahání ondry si přisednu kostrč a samosebou, že „záchranáři“ skočím na všechny jeho špeky (ještě než začne držet tu slibovanou dietu): zvedni ruku/zvedni druhou/nic tě nebrní?/ teď pořádně roztáhni nohy...) a hurá na rádlera. „naši češi“ už mají stůl přímo u báru, to aby holky měly džukboks pěkně u ušních boltců. kolem jde rakušák (ten od panáků) a ptá se, kde mám kytáru. a tak tam hned spustíme pár slovenských horkýžů songů a láska je tu s námi. i s vámi.

další den je konečně vymetýno a jde se na výlet. do sedla obere a dál po ledovci, delší varianta výletu, jenže těsně pod sedlem otočka, páč ne všici mají mačky a cepín. a sjezd lanového držstva. jedna velká sranda. nejvíce pádů/bodů sesbírám ze sněhu pro naše družstvo já. jeden cukánek od pandana a pád. jeden oblouček a pád. atakdál.. pak boží sjezdík, před který se chlubím, jak už krásně umím ty kárvové oblouky, které mi tu jsou prý k prdu. no tak nic, jedu, jak se dá, a je to paráda. v tyrolském sedle sváča a první část márovy avizované přednášky „tokám tokáš tokáme, aneb jak nesbalit andrejku“. o ní zatím mára mlčí, zato však rozvíjí teorii o podobenství dámského ucha a frndy. (kterou uvedu gogolovským podobenstvím nosu a pinďoura). jeho teorie se rychle uchytí: šárka: „svědí mě pipinka.“ ondra: „tak si narovnej čepici.“

sfrčíme to na chatu, rádlery, terasa, opalovačka, kytára. mára chce dát tatrošku pod minutu, ale málem se udusí. a my s ním. smíchy. andrejka s lucinkou štěbetají a jsou, jak jinak, dobrou náladou najeté. neuvěřitelné. odpolko se přehoupne do večera. sesbíráme naše mývalí ksichtíky a po večeři zase igrajeme. pro poslední den zájezdu máme stanoveny dva týmy. tým „napohodu“ (diskoboj pandan, val, miš a já) a „voživáč“ (mára, šárka, ondra, martin). tým jedna si jde ťapat do sedýlek kolem chaty nalehko, tým dva má ambice vylézt pod silvrettu s bágly, a pakže se uvidí. a sject odtamtud přímo na parkál.

sedíme u stolu a po vzoru kozlově zkouším s márou narvat půllitr do pusy. (už od předchozího večera se mi posmívá, že mám velkou pusu. a má pravdu: nakonec ho tam, když se nesměju a nepovadaj mi koutky, zarvu (na rozdíl od něj bez nože!)). vyslechnu si u toho hlášek o uších a jiných otvorech habakůk. dojčova přednáška „půlnoční klobáska, rychlá a levná svačinka“ je doložena mnoha historkami a málem i názornými příklady. naštěstí tu mnoho povytržení nenaděláme a jíme a pijeme jenom to, co je naše. čechonaše. projde kolem jinej (pravej) dojčák a ptá se: genau gitár špílen? připadám si vážně jako džukboks a uvažuju o tom rozšířit tým slovanských děv a nějakou dobu tu pracovat jako hudební vložka. a mamku vzít do páru a do dvojhlasu. nevadí. se uvidí. hrajeme a je to fáááájn.... jen je to prostě trošpilinku náročné, tuhneme a docela brzy to balíme.

nedělní počo je napikaču, aj tak vyrazíme v mlze, aspoň kousek. v sedle vermuntpas, kde je romantická hraniční budka, mrkneme ve větru a nečasí do švajcu a grupa napohodu valí dolů. mezitím se vytáhne slunko a ažuro, takže šlapem ještě do druhého sedla, jako předchozí den, jenomže šikmo přes ledovec. tam dáme vrcholovku, svalíme to dolů, je poměrně sušný sníh a pohodička. balíme u rádlera a už přihopsá andrejka a nejdřív škemrá, jestli nám nezbyly nějaké české sladkosti a potom hned: barka, to nie môžeš tak isť, zahraj eště... takže zahráme gay and lesbian song, bo co, obejmeme, vyměníme kontakty, a frčíme dolů. holky po cestě, my s danem po svahu. snížek epesní, jemně natátý firn. po pár fešných obloučcích, kdy se danovi chlubím, jak mi to s tim těžkým báglem jde, začnu házet jednu dršku za druhou... tu vylezlá krustička, tu kamínek.. uf. dobruslíme a doťapeme po rozměklé cestě a jezeře, rádlerík a cesta dolů.

cesta dom je vyčerpávající. z bohouška se stává nahrávací studio „takové normální rodinky“ (k původnímu obsazení taťka: mára/ mamka: miška se do hovoru v rolích dětí a krakonošů zapojí téměř celé osazenstvo auta a na řadě jsou nejen uši, sousedovic chrousti, mamčiny kalhotky, taťkův neoprén a okurky.... kdo neslyšel, neuvěří, ale tahle nahrávka by přitáhla jistě zcela novou klientelu. kdyby byla. ta nahrávka.

tož tak, vidíte, o co ste přišly, vy lemry jedny.

ondra vám vzkazuje: mrdat!

mára se ptá, jak velké ucho má předseda a s nanukem v ústech dí: dietu od pondělka držím! (do harapesích kalhot za ten krátký pobyt totiž nezhubl)

a já říkám: užili sme si to aj bez vás! svěděj mě uši. du si je něčím namazat!

koheu.

barka